Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Lidé

Ekologický poradce Havla bojuje se studenty za lepší klima. Zeman je ekonom, ochrana přírody je mu vzdálená, míní

Pavel Šremer v čele studentů. foto: Veronika Krejčí, Lidovky.cz

Rozhovor
Praha - V zářijovém průvodu studentů protestujících za odpovědnější přístup ke klimatu nešel přehlédnout. Jednak s úsměvem nesl vlajku, jednak významně zvyšoval věkový průměr procesí. Biolog, bývalý ekologický poradce Václava Havla a jeden z autorů porevolučního zákona o ochraně přírody Pavel Šremer už oslavil 73. narozeniny. „Zaspali jsme debatu i dobu, kdy jsme se mohli na změny připravit. Teď už řešíme následky, jako třeba s vodou a lesy,“ říká.
  5:00

LN: Za co se studenty protestujete?
Studenti a nás pár starších, kteří jsme už v této oblasti něco zažili, dělali a ne vždy úspěšně se o něco snažili, vidíme, že to, co se dělá na státní úrovni, je příliš málo, aby se úroveň skleníkových plynů dostala do bezpečných mezí. Mladí vystihli, že je potřeba starší přinutit, aby se problémem více zabývali. Protože politici mají většinou spoustu svých agend, obvykle se zajímají o oblasti, kde se mohou zviditelnit, zalíbit voličům. Zajímají se o své krátkodobé volební období a to, co ve společnosti rezonuje.

LN: Mladí lidé vytvářejí rezonanci kolem klimatu?
Vystihli to, a není to poprvé. V USA se v roce 1970 rozpoutalo environmentální hnutí, do ulic vyšlo 20 milionů lidí. Začalo to Rachel Carsonovou a její knihou Mlčící jaro. Na polích najednou ani ptáček. Dělala výzkumy na ovlivnění přírody pesticidy a zjistila, že to způsobují právě ony. Situace už byla tak zoufalá, že ve státě Ohio hořely některé řeky, tak veliké bylo znečištění. Lidi se naštvali na nekonající politiky, šli protestovat, a až když politici viděli veřejný zájem, začali něco dělat.

Najednou se vytvořila environmentální agentura, do té doby nic takového neexistovalo. Vznikl i nový zákon na ochranu čistoty ovzduší. Stejné to bylo kolem roku 1992, kdy byla světová konference OSN o životním prostředí v Riu de Janeiru, na níž vznikla strategie rozvoje lidstva pro 21. století. Myslím si, že dnes jde o něco podobného v záležitostech klimatu. Jde o celosvětové hnutí, na které musí politici reagovat.

Pavel Šremer (73)

  • vystudoval biofyziku a molekulární biologii na Karlově univerzitě
  • za protiokupační aktivity byl jako člen studentského Hnutí revoluční mládeže na 27 měsíců uvězněn, později podepsal Chartu 77
  • stál u zrodu Strany zelených na Slovensku
  • po převratu byl ekologickým poradcem prezidenta Václava Havla, náměstkem ministra životního prostředí Josefa Vavrouška, v letech 2007–2010 na ministerstvu působil jako ředitel odboru politiky životního prostředí, pracoval u Amerických mírových sborů i na ČIŽP
  • je aktivním členem Společnosti pro trvale udržitelný život, kterou v roce 1992 spoluzakládal
  • v roce 2001 získal Cenu ministra životního prostředí, v červnu 2012 získal prestižní Cenu Josefa Vavrouška

LN: Při stávce za klima jste nesl vlajku právě ze zmíněného summitu OSN. Jak jste k ní přišel?
Dal mi ji tehdejší ministr životního prostředí Josef Vavroušek. Když volby v roce 1992 vyhrál Václav Klaus, který byl s Vavrouškem ve velkých sporech ohledně směřování Česka, věděl Vavroušek, že končí. Přišel za mnou a přinesl dvě věci. Mapu Československa a tuto vlajku, kterou na summitu dostal.

LN: Jako někdejší Vavrouškův náměstek v první československé vládě jste byl u vzniku zákona o životním prostředí, kde byla definice udržitelného rozvoje. Podle čeho jste ji určili?
Částečně jsme převzali světovou definici, ale přidali jsme i záležitost ekosystémů. To bylo úplně nové, i ve světě. Řekli jsme, že je nutné, aby byla pro budoucí generace zachována funkce ekosystémů.

LN: Co se s tím stalo v třicetileté praxi?
Tehdy si Josef Vavroušek představoval, že by to byl celý kodex životního prostředí, což se nepodařilo. To byla chyba, protože zákon je moc obecný. Nemá konkrétní, vymahatelná ustanovení – vyjma jednoho, kterým je hodnocení vlivu na životní prostředí, takzvaná EIA, bylo tak zavedeno do našeho práva. Do té doby se u různých projektů nikdo nezabýval tím, jaký mají na životní prostředí dopad.

LN: Vlády v 90. letech tu měly nejspíš jiné priority než životní prostředí. 
Federace se rozpadla a premiérem byl Václav Klaus. Jeho základní teze zněla, že nejdříve si na ochranu životního prostředí musíme vydělat, protože je to jen třešnička na dortu. A budeme jej chránit a obnovovat, až bude zničené, ačkoliv to bude stát daleko více peněz. Tím jsme mu argumentovali, ale neslyšel na to. Pro něj byl udržitelný rozvoj ideologický.

LN: A co dnes? Jak je na tom ochrana prostředí?
Je to složitější. Máme sice chráněná území, ale mimo ně celkový stav není moc dobrý. Důležitým a prozkoumaným indikátorem stavu biodiverzity jsou kupříkladu ptáci. Pokud si vezmeme je v zemědělské a lesní krajině, tak v té zemědělské došlo a dochází k úbytku druhů. Zatímco v lesní krajině, která nebyla tak hojně obhospodařovávána, se stav prakticky nemění.

LN: Když jste zmínil lesy, letos je to dvacet let, co ekologičtí aktivisté blokovali kácení šumavského národního parku, kde řádil kůrovec, dnes všudypřítomný. Bránění kácení hodně kritizoval nynější prezident Miloš Zeman. Dilema je to pořád: kácet, nebo nechat les, ať si poradí. Co myslíte?
U našeho prezidenta jsou v tom dvě záležitosti. Je ekonom, takže jsou pro něj témata jako ochrana přírody či pěstování lesa značně vzdálené. Druhá záležitost jsou kamarádi, zejména podnikatel a bývalý velitel tankové divize Zdeněk Zbytek. Tam je největší problém. Šumava je rozlehlá, je tam spousta území, které je nedotčené developery. Zbytek zorganizoval návštěvu prezidenta, který viděl Šumavu z vrtulníku, shora to vypadalo uschle. Ale dnes, když se člověk snaží projít, má potíž, jak tam rostou nové stromy.

Respektovanou ekologickou cenu získali Martin Bursík a Pavel Šremer

LN: Takže podle vás si dokáže příroda poradit sama?
Jistě. Na Šumavě to roste, je tam džungle. Staré stromy mají svůj význam, půdu hnojí a rostou nové smrčky. Mladé smrky, aby využily vlhkosti a rozkládajícího se dřeva, rostou i na starých kmenech. U vrchu Plechý je to už vysoko, smrky tam rostou přirozeně. Něco jiného jsou smrky dole, kde nejsou původní. V nižších polohách, například národním parku Podyjí se dnes určitá část také nechává bez zásahu, stejně jako v Českém Švýcarsku. Menší území bez zásahu je i v Českém krasu a dalších chráněných územích.

LN: Smrk v nížinách zmizí?
Byl tam vysázený uměle. Určitou dobu to fungovalo, ale teď se podmínky změnily, přišly vlny sucha. Ale zase rostou listnaté lesy, třeba březové háje ve Středohoří. Zničil je oxid siřičitý v kyselých deštích, ale znovu ožívají z náletových dřevin. Gaia se otřásla a zase nám to ukázala. Teď jde o to, aby se neotřásla ještě více a nesvrhla celého člověka. Chováme se k Zemi velmi tvrdě.

LN: Gaia?
Teorie vědce Jamese Lovelocka. Při výzkumech pro NASA zjistil, že v rámci celé zeměkoule existují vyšší samoregulační mechanismy, které přesahují jednotlivé části. Přišel s teorií, že zeměkoule se chová jako živý systém, jako Matka Země a každé velké působení člověka jí něco způsobuje. A ona v rámci svých mechanismů reaguje. Třeba jako když se člověk namontoval do cyklu uhlíku. Byla určitá rovnováha, najednou jsme spoustu uhlíku vytáhli ze země, spálili a pustili do ovzduší. Z toho je tolik CO2, že dochází k oteplování planety.

Biolog a celoživotní ochránce přírody Pavel Šremer.

LN: Jak by, udržitelně, měli lidé přistoupit k aktuálně diskutované uhlíkové neutralitě?
Některé země už mají nakročeno. V první řadě je potřeba méně spalovat, ve druhé hledat možnosti, jak uhlík z atmosféry odstraníme. To umí třeba stromy. Chytají ho do dřeva i listů, pak to jde do půdy, kde se uhlík v podstatě neutralizuje.

LN: Projekty ukládání oxidu uhličitého do podzemních úložišť dávají tím pádem smysl?
Může to být jedním z nadějných řešení – ostatně jsou k tomu třeba využívány prostory po vytěženém plynu. Samozřejmě to nejspíše nebude hlavní cesta, jak snížit koncentrace CO2 v ovzduší, avšak u některých výrob, jako například železa a ocele, teplárenství či při výrobě vodíku, čpavku, cementu a podobně, to v budoucnu může být i ekonomicky výhodné. Zvláště při zdražování emisních povolenek a pokroku v technologiích ukládání uhlíku. U nás je bohužel této možnosti věnována jen malá pozornost.

LN: Co můžete namítnout na argument, že pokud se nepřidají Čína, Rusko, USA, pak to Evropa sama nezachrání, jenom se ekonomicky zlikviduje?
Na každém šprochu je pravdy trochu. Zde jí je hodně, ale je to pouze část pravdy. Druhá část, proti níž se taky těžko namítá, tkví v tom, co říkají delegáti Číny nebo zemí třetího světa na mezinárodních konferencích. Říkají: „Podívejte se ale, kolik CO2 uvolňujeme na obyvatele my a kolik vy.“ Česká republika má 12 tun na osobu za rok, Čína ani ne polovinu. Na druhé straně je zde průšvih, že kvůli velkému počtu obyvatel stejně uhlíkem přispívají nejvíce. Ovšem ten, kdo zároveň nejvíce přispívá a zároveň si žije na dobré úrovni, jsou státy Západu. A měly by tak jít příkladem.

Biolog a celoživotní ochránce přírody Pavel Šremer.

LN: Evropa má na USA nějaké páky? 
Značnou naději vidím na úrovni jednotlivých amerických států a měst, které odmítly politiku prezidenta Donalda Trumpa a řekly, že budou závazky na uhlíkovou neutralitu plnit.

LN: Jedna věc jsou deklarace, ale jak by se uhlíkové neutrality mělo dosáhnout prakticky?
Základními kameny jsou energetika a doprava. V energetice je důležitý přechod na obnovitelné zdroje. Za příklad si můžeme vzít Německo, které našim leží v žaludku, mluví se o propagandě. Ale oni vedli celonárodní diskuzi a rozhodli se, že půjdou do oblasti udržitelné energetiky. Tedy že do komínů pustí mnohem méně uhlíku. Ještě jim bohužel fungují tepelné elektrárny, ale mají plán je postupně odstavovat. I u nás je rozvržený plán odstavovat, byť má odpůrce.

Pokud mám vyřešeny zdroje elektřiny, je možné na ni převést větší část dopravy. Část také na ekopaliva vyšší generace, ne ta nynější řepková. Na několika místech světa, včetně Massachusettského technologického institutu zkoumají získávání energie z termonukleárních reakcí, což by mělo být čisté. Pokud by se to podařilo, lidstvo by mělo zdrojů hodně a nebyl by problém se spalováním uhlí. Je zajímavé, že v tomto institutu se byl nedávno podívat i český předseda vlády Andrej Babiš.

Příliš brzký konec vizionáře. Před 20 lety tragicky zahynul Josef Vavroušek s dcerou

LN: Zároveň zdejší vláda klade nejvyšší důraz v energetickém mixu na jádro.
To je neštěstí. Pod tlakem veřejnosti byli nucení zvyšovat bezpečnost atomových elektráren, což stojí mnoho peněz. Stejně tak výstavba, placení špičkových odborníků. To jsou prostředky, které by se měly investovat raději do udržitelnější energetiky. Možná se mýlím, ale se svou zkušeností si myslím, že atom je slepá cesta. Jenže je na to navázaná mocná lobby.

LN: Před dvěma lety jste byl mezi vyzyvateli státu, aby odstranil ekologické znečištění, které tu zůstalo po okupaci sovětských vojsk. To tady po třiceti letech pořád je?
Vyzývali jsme několikrát, poprvé hned po převratu. Když jsem za již zmíněného Vavrouška pracoval na Federálním výboru životního prostředí, měl jsem na starost i ekologické následky sovětských vojsk. Teď jsme chtěli, aby tomu ministři zodpovědní za životní prostředí věnovali zvýšenou pozornost, ale zahráli to do autu s tím, že už se leccos vyčistilo. Jenomže tehdy, před třiceti dvaceti lety, nebyl dostatek peněz. A ono hodně záleží, jestli to znečištění poměřujete tehdejšími, nebo dnešními limity. Důležité je čištění provést důkladně.

LN: O jaké znečištění jde, co se podle vás musí ještě odstranit?
Je to znečištění podzemních vod a také půd uhlovodíky, chlorovanými uhlovodíky, polychlorovanými bifenyly, těžkými kovy a dalšími látkami, které mohou být zdravotním rizikem pro okolní obyvatele. Zvláště nyní, kdy vysychaly studny, stoupá důležitost zdrojů podzemních vod. Celkem bylo v České republice zmapováno 154 kontaminovaných míst po sovětských vojscích. Je třeba, aby kontaminace nebyla posuzovaná jenom formálně podle klíče „splňuje-nesplňuje limity“. Protože v budoucnu může třeba dojít k vymývání dalších vrstev, a tím by kontaminace podzemních vod rostla.

LN: Vzpomněl jste na Václava Klause, známého odmítače podílu člověka na globálním oteplování či vůbec oteplování jako takového. Ubylo takových?
Mezi vědci jich je velmi málo. Na Západě mají popírači podporu z uhelných a ropných lobby, u nás to není tak přesně rozklíčováno. Můj přítel Ivan Dejmal měl takovou teorii, že lidstvo není za běžných, klidných okolností poučitelné; poučí se, až když dojde ke katastrofě. Jen to musí být katastrofa středního rozměru, aby ji lidstvo přežilo. Teď je otázka, co se stane, ale je zřejmé, že není možné donekonečna růst. Udržitelný život se snaží spíše o kvalitu.

Před 40 lety začal proces s revoluční mládeží. Petruška Šustrová dostala 2 roky

LN: Klima není první popud, pro který demonstrujete. V roce 1968 jste se účastnil studentských stávek. Byl to případ mládežnické rezonance?
Tehdy jsem byl v hnutí mládeže proti okupaci. A ještě jsme s kamarádem 28. října 1968 v okupovaném Československu iniciovali demonstraci u sochy Václava na Václavském náměstí. To jsem pro změnu nesl vlajku Československa. Dole na Národní třídě o mě policajti zlomili žerď praporu, dokonce se snažili mě stáhnout, aby mě zatkli, protože jsem byl v první řadě a věděli, že jsem iniciátor. Masa lidí tam držela pohromadě, lidé se stavěli proti, takže mě od nich vytáhli, policie neměla šanci. To byla první vlna demonstrací, následovaly další. Náladu ve společnosti ale žádní politici nevyužili, za okupace v tom byla těžká situace.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!